O ČERNÉM PSOVI
(vybráno z publikace Čeladná a její Podolanky)
Dříve měli u každé chalupy menší či větší hospodářství, které sloužilo k obživě. Každá rodina musela mít aspoň jednu krávu nebo několik dojných koz. Někdo choval též ovce, samozřejmostí byla všelijaká drůbež, králíci v králíkárně a v chlívku prase. U každého takového hospodářství byly kočky a nechyběl aspoň jeden pes.
Psi bývali většinou na dvorku, ale občas i volně pobíhali mezi domky. Pomáhali děckam při pasení dobytka. Všichni lidi se dobře znali, věděli, kam které zvíře patří a psů se nebáli. Ani psi je nijak neobtěžovali.
Čas od času se však stalo, že někoho vyděsil a pěkně prohnal jakýsi divný černý pes. Nikdo pořádně nevěděl, komu ten pes patří a co je to zač. Chlapi v hospodě se chvástali, koho ten pes už vyděsil či kerý chlap či robka už běhali kvůli toho psa s jazykem na vestě. A že je to asi nějaký zatoulaný a zdivočelý pes. Děcka se hádaly, že je to jistě jakýsi vlk a staré babičky se křižovaly, že je to zcela určitě strašidelné čertovské psisko patřící čeladenskému čertu Erdekovi.
Anča byla prostřední dcerka z jedné chalupy v osadě a tento týden měla na starost pasení dobytka právě ona. Pásla i krávy od několika sousedů. Stádo to nebylo velké, zvířata klidná, dala se dobře uhlídat. Proto čas na pastvě často trávila s ostatními dětmi, ale zodpovědnost za zvířata byla hlavně na ní.
Děcka si na pastvě hrály různé hry, při kterých se skákalo, zpívalo, běhalo všelijak hulákalo a tancovalo. Tancování měly holky nejradši. Kluci se většinou honili a prali, sice jen tak ze zábavy, ale holky se proto s nimi nebavily a měly radši své holčičí tanečky. Mládež dříve měla dostatek pohybu na čerstvém vzduchu, na rozdíl od dnešních počítačových dětí. Lidi, přes všecku tu dřinu, kterou měli doma, byli celkově zdravější a odolnější.
Anča s kamarádkami se ten den radši už preventivně přesunula dolů na kraj louky, aby je kluci neotravovali. Krávy měla i tak v dobrém dohledu, pastvina byla v mírném svahu. Děcek bylo dnes venku celkem dost. Bývaly však i dny, kdy byla na pastvině sama, protože ostatní museli pomáhat dospělým při různých sezónních pracích.
Výskání a zpívaní malých cérek se neslo přes louku, les a kopce až do daleka. Veselý jásot mladých hlásků však najednou přerušila Stračena táhlým hlubokým zabučením. Některé holky si toho ani nevšimly. Zvířata pak zas byla potichu, ale za chvilku už bučela se Stračenou i Běla, krávy se začly shlukovat a byly neklidné. Holky zpozorněly. Pes Ořech, který většinou vesele pobíhal po louce, najednou nikde. Anča se lekla.
„Na bouřku to nevypadá, tož co se to děje?“ pomyslí si a nechá hraní s kamarádkami. S nejodvážnějšími třemi holkami se jdou podívat za zvířaty. Jdou pomalu do kopce a to už malá Fanka křičí: „Je tam pes!“
Ano, je to tak. V dálce, na kraji lesa stojí jakési černé psisko a není to Ořech. Holky se zastaví a přemýšlejí nahlas, co je to asi za pes a proč se krávy tak bojí?
„To je určitě ten Erdekův pes, co prohnal stryca Fanuša…“ začíná vzlykat nejmladší Fanynka. I ostatní starší holky se začínají trochu bát.
Anka mudruje, že by měla radši krávy hnát domů. „Jenže – co řeknou rodiče?“ přemýšlí, je teprve odpoledne, do večera daleko, asi by se zlobili. „Těžko mi uvěří, že jsme viděli toho divného psa!“
„Přece nebudeme jak staré baby,“ ozve se nejstarší Marta, „snad nevěříte na ty povídačky a na strašidla!“ pokračuje, „dívejte, už i krávy jsou klidnější…“
A opravdu. Krávy se už zase v klidu pasou.
„Jde se zas dolů.“ Zavelí Marta. Holky ji následují, ale do skoku jim už není. Ostatní kamarádky už dole nejsou, i kluci odběhli.
„No a co. I ve čtyřech se dá hrát.“ Přebírá velení dnešních her Marta. Anča je zamlklá.
Ještě nedošly ani na ten plácek, kde si před chvilkou hrály a vtom slyší štěkot. Podívají se za sebe. A zas ten pes, tentokrát na jiném místě, jako by oběhl kus lesa. A vypadá o dost větší.
„Je to určitě On.“ Pláče Fanynka už hlasitě a nožky se jí samy rozkmitají, aby co nejdříve doběhly domu k mamince. „Stůj, Fanko!“ volá za ní Marta. „Dyť ten pes poběží za tebou a to o hodně rychleji než ty.“ Chytá ji Marta zezadu za sukni, ale už je pozdě!
To už se totiž ten pes taky rozběhl a běží směrem k nim. Tož všechny holky berou nohy na ramena, Marta rychle zvedá Fanku, bere si ji na záda a všechny peláší, co jim dech stačí dolů s kopce, krávy nekrávy, přes les, přes křaky a až na mýtině se zastaví, bo už nemůžou. Ohlídnou se. A pes nikde.
„No to jsme si daly.“ Lapá po dechu Maruška, co se dneska ještě moc neozvala. „Ste baby! Sme čtyry a bojíme se jednoho psa! Kdoví, čí to byl. Dyť byl docela daleko, pořádně jsme neviděli, určitě se někomu zaběhl pes.“
Maruška se zhýbne, aby si vzala klacek na to psisko, kdyby se ještě objevilo a kdyby bylo náhodou zlé. A do kapsy zástěrky sbírá pár kamenů, že je na něho hodí. Ostatní holky ji v tom následují. Pak se všecky otočí směrem k pastvině a celé zpocené jdou udýchaně zpátky do kopce. Neudělají ještě ani pár kroků a už zase štěkot a v dálce běžící pes. Jakoby stál a schoval se, jak ony se zastavily a teď se zas rozběhl. Pes je sice ještě daleko, neběží rychle, ale je blíž a blíž a vypadá teď obrovský. Holky nemyslí, zapomenou, co si před pár minutami řekly, rychle se otočí a hlava nehlava zas běží přes trní, kopřivy a křoviska. Marta Fanku rychle na záda a utíkají, utíkají…. A zastaví se až v obchodě na Plucnarce.
Vběhnou do otevřených dveří, počkají na Martu s Fankou, které jsou poslední, a dveře rychle zabouchnou. Jakmile se cérky trochu vydýchají, začne se udivený prodavač vyptávat, co že se to děje, zda snad straší?
„Honil nás ten strašidelný černý pes.“ Vzlyká udýchaně malá Fanynka, tváře celé mokré a červené. Přitom zrovna ona vůbec neběžela, protože celou cestu ji vlekla Marta. „No, jakesi obrovske psisko za nama běželo, nevěděly sme, kery to je.“ Vysvětluje Marta a pro jistotu se zapře zády o dveře, kdyby pes chtěl za nimi dovnitř.
Prodavač chvilku neví, zda se má uříceným vyděšeným děvuchám smát anebo je politovat či se tvářit přísně a vážně. Ale to už je za dveřmi slyšet zuřivý štěkot. Maruška se lekne, přiskočí k Martě a zapře se o dveře. Ve dveřích je náhodou zrovna zevnitř klíč, tak pro jistotu jím otočí. Za chvilku všichni slyší divoké bouchnutí, jak by psisko na dveře udeřilo či přímo skočilo. A pak škrábání a funění.
„Na psa musíte po dobrém,“ uklidňuje prodavač děvčata, ale sám začíná v duchu pochybovat, jestli je to jen obyčejný pes. Shýbne se pod pult pro kousek klobásy, kterou psa uklidní, a holkám vytahuje pytlík bonbonů. Než pomalu dojde ke dveřím, radši přece jenom bere i čagan – hůl. Škrábání a funění je slabší, ale pořád je slyšet. Prodavač pomalu odemyká dveře, otevírá…. A….?
Nic. Za dveřmi nic není. Prodavač sejde po schůdkách, dívá se všude kolem… Obejde dům. A nic. Jen pár mokrých velikých ťapot kousek před obchodem hned za kaluží, ty však rychle schnou. A stopy v rozsypaném písku ještě kousek dál, vedou k obchodu, ale zpátky už ne. Po nějaké zpáteční stopě v okolí obchodu není ani památky.
Prodavač volá svoji nejstarší dcerku Anežku, aby holky doprovodila domů, protože ty nechtějí jít samy ani za nic na světě. Nežka jde s Ančou zkontrolovat krávy, ty jsou v pořádku, v poklidu se pasou. Ořech běhá kolem nich po louce. Jinak už na pastvině nikdo není. Nežka pomůže Anči vyhnat ještě krávy z pastvy. Doprovodí ji a vrací se sama domů. Sluníčko se pomalu sklání. Je poklidný tichý večer, jako by se nic nestalo.