AutomatickÁ (intuitivní) kresba

Jde o kreslení, které je minimálně korigováno rozumem. Téměř každý člověk se už s automatickou kresbou setkal – jako dítě začínající „čmárat“ či jako student bezmyšlenkovitě kreslící na okraje papírů při nudných přednáškách.

Její počátky můžeme nalézat už v dávnověku v různých  typech lidské umělecké činnosti, zejména v naivním či lidovém umění. V historicky bližším období je automatická kresba spojována s uměleckým, filosofickým a spiritistickým hnutím 18. – 19. stol (zejména romantismus) a pak především se surrealismem, dadaismem a imaginativním uměním od cca 20. - 30. let 20. stol. V té době začala být  populární i psychologie a psychoanalýza, počátky psychologické práce s imaginací, symboly a sny.

Vnímání automatické kresby  prochází vývojem, její princip však zůstává stejný do dnešních dnů. Při automatickém neboli intuitivním kreslení se kreslíř  nechává vést svým vnitřním pocitem, zaznamenává svou vizi či pouhý průběh vytváření kresby, nejde mu o to, aby byla kresba technicky správná či aby směřovala k nějaké hodnotě. Výsledkem své práce může být  překvapen, zároveň však nalézá pojítko ke svému vnitřnímu světu.

Pro výtvarné či jiné umělce může automatická kresba sloužit jako prvotní inspirace k vytvoření nějakého díla. Automatickou kresbu používají také někteří léčitelé, zde však pozor na příležitost k manipulaci.

Pro všechny zůstává automatická kresba  možností, jak se dovědět něco nového o sobě či příležitostí, jak u sebe objevit schopnost kresebného vyjádření a radost z tvoření.

„Když začnete s automatickou kresbou, je nejdříve nutné osekat ze sebe ten krunýř, to bláto, které na sebe člověk nahází studiem teorie, a vrátit se až na počátek, do dětské kresby, oproštěné ode všech pravidel, která dodržuje studovaný malíř. Dětská kresba je fantasticky naivní. Tříleté dítě namaluje něco, z čeho - když se na to naučíte dívat - vyzařuje duch toho dítěte. Je v tom čistota. A o to právě jde.“ Karel Kožíšek (malíř a léčitel)

(Karel Kožíšek - autoportrét)